Ta šťavnatá historka je pravdivá. Na začátek se ale patří uvést věci na pravou míru: tato kniha není bulvár, není to svědectví anení to ani román. Vanessa Springora se vtextu nazvaném Svolení vrací kosobnímu příběhu aukazuje ho ze dvou stran. Přitom jí však nejde okonfrontaci mužského aženského (dívčího) pohledu, ačkoli itoho se dotknout musí. Fascinuje ji především to, jak výrazně se včase proměňuje náhled okolí na vztah osoby dospělé sosobou nezletilou. Názorně to lze vidět na příkladu autorčiny matky: prudérní výchova vdětství, načež skoncem šedesátých let, tedy vmatčině rané dospělosti, přichází rázný zlom apadají veškerá tabu, jenže po určité době zase začíná přituhovat avrcholí to hnutím #MeToo. Vživotě jedné generace se vtéto oblasti přehnalo hned několik bouří.
Kniha je do jisté míry iodrazem toho, jak se ve Francii „dělá“ literatura: převyprávět příběh nestačí, je dobré postavit se kněmu nějak zajímavěji. Springora se tak při zpracování svých vzpomínek mohla například inspirovat přístupem, který zvolil Jean-Paul Sartre vdnes již „referenční“ knize Les Mots (česky Slova vpřekladu D. Steinové, Mladá fronta, 1967) zroku 1964. Text je proslulý tím, jak se autorovi podařilo propojit pohled na dětství sjeho popisem zodstupu dospělosti. Autorka Svolení dosahuje podobného efektu: události podává tak, jak je viděla ve svých čtrnácti, ajedním dechem je komentuje zodstupu čtyř desetiletí; vždyť teprve vdobě, kdy knihu píše, se takřka stala vrstevnicí svého tehdejšího partnera. Další učitelkou (psaní) jí mohla být Catherine Millet, jež před dvaceti lety zazářila sknihou La vie sexuelle de Catherine M. (Sexuální život Catherine M., vpřekladu D. Chalupy vydal r. 2013 Alpress). Ta kritiku oslnila tím, že – ač žena – dokázala popisovat své nesčetné sexuální aerotické zážitky bez ženských emocí, smužsky chladným odstupem (jedním dechem uznejme, že už jen tato definice je dnes téměř nepřípustná, nicméně ito je právě projev posunu, oněmž mluví kniha Vanessy Springory). Rozhodně to Springora celé vzala za správný konec – na to, jak složitý má ten příběh začátek.
Vanessina matka spedantským, manipulativním anásilnickým otcem své dcery dlouho nevydržela, odešla od něho aod dívčiných šesti let se životem protloukaly samy. Pracuje vnakladatelství, vliterárních kruzích má mnoho známých, Vanessa se tak odmalička pohybuje vbohémském prostředí pařížských intelektuálů. Aotec jí chybí. Matka má jen přelétavé známosti, ani ona nenachází vnikom oporu. Když Springora takto rozestaví kulisy, na scénu přichází GM azačíná (krátké) období velké lásky. Nikoho asi nepřekvapí, že nebude mít dlouhého trvání. Vzávěru knihy zjišťujeme, že Vanessa – anejen ona, protože podobný osud připravil GM mnoha dalším dívenkám, které ho po dvou třech letech, tedy když dospěly, jednoduše přestaly bavit – se stím zážitkem nikdy nevyrovnala. Přestože nakonec našla partnera amá isyna.
Nikomu nic nevadí
Zčásti kniha působí, jako bychom nahlíželi do deníku nebo spíš byli svědky sezení upsychoterapeuta, jenž tiše naslouchá, neklade otázky, nechává vypravěčku, aby se kpříběhu vracela po svém. Zejména vprvních kapitolách tak jde ochronologický zápis sledu událostí, částečně opokusy zpřesnit, vysvětlit, obhájit či spíše pochopit určité momenty. Rekonstrukce dávných událostí není vyčerpávající, je vidět, že některé věci vystupují do popředí ajiné zůstaly zcela zapomenuty. Springora nechce být objektivní, naopak. Jako by se až teď konečně postavila sama za sebe. Začala se bránit.
Samosebou se tu hledá viník. Právě vtomto ohledu se ale tato kniha dostává výš než skandální odhalení vrámci hnutí #MeToo. Autorce nejde jen oto, aby obvinila svého svůdce. Přiznává – apoměrně dlouze to popisuje –, že se vše dělo sjejím souhlasem. Že ten vztah chtěla, toužila po něm, nenechala si ho vzít. Odsuzuje zároveň své rodiče – otce, který nebyl připravený ani ke vztahu sjejí matkou, ani krodičovské roli. Matku, jež jí nedokázala vtom divném vztahu zabránit. Odsuzuje blízké okolí. Jen prarodiče se ojejí lásce „nesměli dozvědět“, jinak to vpodstatě nikomu nevadilo, někteří jí dokonce fandili. Odsuzuje ale ispolečnost jako takovou. Svolení, jež stojí vnázvu, tak odráží všechny ty pohledy na věc: nejen její, Vanessin, ale všech.
Poměrně významná část textu se věnuje úvahám ovývoji vnímání hranic, co je anení přípustné, morální, normální. Vyprávěným příběhem tak neustále prostupuje autorčino zamýšlení nad celým fenoménem věkově nerovných vztahů, okrajověji inad problematikou genderu. Dost prostoru je věnováno isrovnání milostné avantýry spohádkou jakožto nabízejícím se konceptem úniku před realitou.
Partner vknize není jmenován, vystupuje pouze pod iniciálami GM, někdy jen G. Zde může být český čtenář za tím francouzským okrok pozadu. Ve Francii si totiž jméno „utajené“ osobnosti každý snadno dosadí: Gabriel Matzneff. Známý spisovatel, dnes už ivykřičený deviant, všemi odsouzený pedofil. Ne tak před nějakou dobou. Není to tak dlouho, co patřil kbohémské smetánce, vydával knihy vprestižním nakladatelství aneměl nouzi opřátele, shovívavě přehlížející jeho neskrývané zvláštní záliby. Donchuán Matzneff byl totiž dlouhou dobu všeobecně známý tím, že udržoval nespočet avantýr sprepubertálními dívkami adopřával si zážitky sještě mladšími chlapci, za nimiž často cestoval do jihovýchodní Asie. Ostatně otom vydal řadu knih, dokonce publikoval isvé deníky. Tato jeho tvorba tvoří součást příběhu sVanessou (i ona vjeho dílech vystupuje, ato pod iniciálou V.), velkou měrou totiž přispěla ktomu, že dívka nakonec prohlédla apřipustila si, že Láska, jak ji GM prezentoval, není tak úplně upřímná auž vůbec není standardní.
Na vědomost se dává…
Springora si stanovila poměrně vysoký cíl: chtěla popsat svůj osud aco nejhlasitěji odsoudit toho, kdo jí ublížil. Přitom se ale potřebovala vyvarovat toho, aby zpověď vyzněla příliš ublíženě, jednostranně, naivně. Askutečně to celé dokázala sepsat věcně, místy možná opravdu až téměř chladně. Ataké zabalit do typicky francouzského obalu, tak, aby příběh dostal potřebný přesah avedl čtenáře kpřemýšlení. Autorka se snaží předat svůj příběh poctivě, ato is momenty, jež pro ni nevyznívají nejpříjemněji, což knize dodává punc autenticity. Upřímné doznání vyznívá oto silněji. Vanessa nezastírá, že ji vztah sG těšil, že měl své klady, například jí výrazně zvýšil sebevědomí. Zároveň vysvětluje, jak se spanenstvím nechala připravit io kus dětství. Ta epizoda ji donutila přeskočit jednu etapu života, rovnou se stát dospělou, ač ještě byla dítě. Celý románek, zejména jeho smutná dohra, pokřivil její pohled na svět, pokazil její náhled na funkci mužského prvku vženském životě.
Na uvěřitelnosti ztrácejí jen některé scény, vnichž se autorce nepodařilo udržet výše popsaný odstup dvou pohledů audálosti máme vidět očima naivní dívky, nikoli zkušené ženy. Zejména když komentuje fyzickou podobu tehdejšího partnera ajeho (chabou) výkonnost vsexuálních hrátkách, text trochu drhne. Zatímco prvního si čtrnáctiletá dívka jistě všimla, vtom druhém šlo ojejí první zkušenost: jak by tedy dokázala ktakovému hodnocení dojít?
Úspěšná kniha se má vletošním roce dočkat filmové adaptace: svou roli už ale do jisté míry splnila. Vdobě vydání se ve Francii stala událostí avyvolala určité následky. Vanessa Springora prý netušila, jak velký ohlas bude její text mít. Měl být jen jakýmsi vzkazem pro všechny ty někdejší lolitky sobdobným osudem jako Vanessa. Nakonec však vzkaz zazněl mnohem silněji, než autorka čekala: po vydání knihy vyjádřil francouzský ministr kultury Franck Riester svou „podporu všem obětem“ zmíněného pedofila apredátora Matzneffa aujistil veřejnost, že literární věhlas rozhodně nezaručuje beztrestnost. Nutno dodat, že Matzneff na to, ve svých 83 letech, reagoval prohlášením, že text je jen snůškou výmyslů, neboť oni sVanessou „prožili krásnou lásku“. Spisovatelovo domovské nakladatelství Gallimard ovšem stáhlo všechna jeho díla zprodeje.
Svolení je pro samotnou autorku určitě do jisté míry terapeutická kniha. Zároveň může posloužit každému, kdo se třeba vživotě dostal do podobné situace. Ale nejsilněji zní jako určité memento doby, kterou už snad máme za sebou: příliš svobody možná může škodit. Na závěr bychom si tedy měli úlevně povzdechnout aznámý citát vztáhnout kminulosti: „Jaké to časy, jaké to mravy!“
